Nejprve trochu povídání o nás a křečících

Džungarští křečíci nám (především dětem a mně) učarovali už někdy kolem roku 1994, kdy jsme první dva získali od spolužačky mého syna za čokoládu. Od té doby máme džungaráčky v podstatě bez přestávky až dodnes. Většinou jsme je získávali od známých a kamarádů, stejně tak jsme do dobrých rukou dávali mláďata z několika málo vrhů, které jsme odchovali. Nevzpomínám si, že by se u nás některý dožil méně než dva roky, poslední bezpapírová samička Sněhurka byla zřejmě rekordmankou s věkem minimálně tři a čtvrt roku. Chov nebyl nikdy prioritou, měli jsme vždy dva křečíky chované odděleně jako kamarády. Když nám odešel kamarád Sněhurky Oskárek, začala jsem opět shánět křečíka. Nebyli najednou k mání nejen po známých, ale ani ve zverimexech, tak jsem využila služeb internetu. A zrovna i tam nikdo nenabízel jiné křečíky než s průkazem původu. Tak jsem se rozhodla to zkusit a domluvila si u Veroniky z CHS z Hor svoji první papírovou křečulku Bakulku. Doma si mě kvůli tomu dobírali... O prázdninách jsem si ji převzala a najednou jsem zjistila, že je nejen trošku jiná vzhledem, ale taky povahou. Miloučká, kontaktní, neprskala, prostě prima společnice. I někteří předchozí bezpapíráčci (musím zmínit úžasnou Šťávičku) byli podobně prima, ale to byly spíš výjimky. Tak po smrti Sněhurky přišla další papírová holčička Chrpka, které říkáme doma Popelka. Opět stejně prima povaha, i když trošku jiná než u Bakulky. No a u papírových křečíků jsem se rozhodla zůstat. K nápadu si zřídit chovatelskou stanici a občas i nějaký vrh odchovat už pak nebylo daleko.

Kontakt

CHS džungarských křečíků BAKULKA

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.